Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jede chlapík v džípu po poušti a najednou mu auto zhasne. Chlapík vyleze a otevře kapotu. Chvíli dovnitř zírá, ale neví, co s tím. Najednou zničeho nic se vedle něj objeví bílý kůň, strčí hlavu pod kapotu, zařehtá a auto je spraveno. Chlapík chvíli kouká a když kůň zmizí, naskočí do auta a jede dál. Dojede do oázy a tam vše vypráví Arabům kolem. Když to dovypráví, jeden Arab povídá: „Tak to jste měl docela štěstí. Ještě tu běhá takovej hnědej, a ten autům vůbec nerozumí.“