Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Na břehu v Calais chtějí dva angličtí turisté vystoupit z loďky na břeh. Přiběhne malý chlapeček a snaží se je i s loďkou zatlačit zpátky na moře. Je u toho spousta křiku, za chvíli je tu přístavní strážník a ptá se chlapečka: „Co tě to napadlo, proč to děláš?“ „Protože jsou to ti strašní Angličani,“ odpovídá chlapec. „A co ti udělali?“ „Mně nic, ale upálili Johanku z Arku?“ „Johanku z Arku? Chlapče, vždyť to bylo před více než pěti sty lety!“ „To je možné… Ale nám to pan učitel říkal teprve dnes!“