Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Když Franta přišel na fotbal, běžela desátá minuta. Pepík se ho ptá: „Proč jdeš tak pozdě?“ „Nemohl jsem se rozhodnout, jestli se budu učit do školy, nebo půjdu na fotbal,“ povídá Franta. „A tak jsem si hodil korunou.“ „A to ti trvalo tak dlouho?“ diví se Pepík. „No…“ říká Franta váhavě, „musel jsem si hodit osmačtyřicetkrát.“