Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Doktor v noci zjistil, že se mu ucpal záchod. „Zavolej instalatéra. Když byl nemocný, taky ti volal v noci,“ radí manželka. Doktor volá instalatérovi a ten se zdráhá uvěřit, že takovou věc myslí doktor vážně. Když si ale vyslechne jeho připomínku o své vlastní nemoci, uvolí se, že přijede. A skutečně. Za půl hodiny u doktora zvoní. Nechá se zavést k záchodu, hodí do něj dva aspiriny a říká: „Pokud to do rána nepřejde, tak zavolejte.“