Sk 1,15-17.20-26; Žalm 103; 1 Jan 4,11-16 Jan 17,11b-19
Jan zachytil Ježíšovu modlitbu za učedníky na závěr poslední večeře. Všimněme si, že neusiluje o to, aby následovníci byli „uchráněni“ světa, ve kterém žijí, ale od Zlého. Svět a ďábel není totéž! Lze tedy žít posvěceni pravdou v tomto světě. Ale je k tomu třeba milost Ducha svatého. Boží pomoc a podpora nesou člověka, aby nespoléhal jen na své síly, peníze, strategie. V tomto smyslu nejsou učedníci „světští“, tedy ze světa, kde to je tak obvyklé. Ježíš se vydává na cestu kříže jen proto, abychom my mohli žít v pravdě, osvobozeni od nadvlády Zla.
Potkají se dva známí. „Kamaráde, tebe jsem už dlouho neviděl! Ale jak to vypadáš? Člověče, tys býval takový kulaťoučký, červeňoučký, ale teď? Teď je všechno naopak! Vypadáš příšerně! Co se ti, Zdeňku, stalo?“ „Promiňte, ale já se nejmenuji Zdeněk.“ „No, neblázni, člověče, tak ty už se ani Zdeněk nejmenuješ?“