Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jde turista po horách a uvidí salaš, kde sedí dva bačové. Přijde k nim a chce se na něco zeptat: „Do you speak English?“ Bačové jen kroutí hlavama. „Sprechen Sie Deutsch?“ Opět nic. „Habla usted Español?“ Zase nic. „Vous parlez français?“ Ani ťuk. „Vy gavarítě pa rusky?“ Nakonec turista odchází s nepořízenou. Jeden bača k druhému: „Ty, hele, asi bychom se měli začít učit nějaký ten jazyk.“ „Jo? A proč? Ten turista uměl skoro všechny a stejně se nedomluvil.“