Sk 1,15-17.20-26; Žalm 103; 1 Jan 4,11-16 Jan 17,11b-19
Jan zachytil Ježíšovu modlitbu za učedníky na závěr poslední večeře. Všimněme si, že neusiluje o to, aby následovníci byli „uchráněni“ světa, ve kterém žijí, ale od Zlého. Svět a ďábel není totéž! Lze tedy žít posvěceni pravdou v tomto světě. Ale je k tomu třeba milost Ducha svatého. Boží pomoc a podpora nesou člověka, aby nespoléhal jen na své síly, peníze, strategie. V tomto smyslu nejsou učedníci „světští“, tedy ze světa, kde to je tak obvyklé. Ježíš se vydává na cestu kříže jen proto, abychom my mohli žít v pravdě, osvobozeni od nadvlády Zla.
Když hlemýžď přelezl silnici, srazila ho želva. Jakmile se probral v nemocnici, zeptali se ho, jak k té nehodě došlo. „Nevzpomínám si,“ odpověděl. „Seběhlo se to tak rychle.“
„Ukaž mi žákovskou knížku,“ říká tatínek Frantíkovi, když se syn vrátí ze školy. Frantík mu ji podá. Tatínek začne listovat a vidí: matematika – pět, zeměpis – pět. Bum, bác. Frantík dostane dva pohlavky. Tatínek listuje dál. Frantík dostal jedničku ze zpěvu. Prásk. A dostal od tatínka ještě jeden pohlavek. „A ten byl za co?“ ptá se Frantík uraženě. „Za to, že ti po dvou pětkách bylo ještě do zpěvu.“