Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Tři řemeslníci se přeli o to, které z jejich povolání je nejstarší na světě, zda zedník, truhlář nebo elektrikář. Zedník pravil: „Mé povolání je nejstarší. My, zedníci, jsme stavěli již hradby Babylonu.“ „Hloupost,“ tvrdil tesař. „My, tesaři, jsme dávno před tím postavili Noemovu archu.“ „Ani jeden nemáte pravdu,“ namítl elektrikář. „Když Bůh při stvoření světa řekl: Budiž světlo!, tak my, elektrikáři, jsme již dávno měli položeno celé vedení.“