Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Do patentního úřadu přišel muž a chtěl přihlásit svoji mucholapku. „Hm,“ odtušil úředník, „mucholapku? To není žádná novinka.“ „Ta moje ano,“ vysvětluje vynálezce pyšně. „Je z betonu a je u mě na zahradě. Jakmile vleze moucha do otvoru, musí dlouhou chodbou dolů a pak za roh. Nato přijdou schody, pak dlouhá chodba, pak zas roh a...“ „Já vím,“ přerušil ho úředník, „pak zase přijdou schody dolů.“ „Vidíte,“ opravil ho vynálezce, „to si moucha myslí taky. Ale tentokrát nepřijdou žádné schody, ale hluboká šachta. Moucha se zřítí dolů a rozplácne se na podlaze.“