Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Potká indián kovboje. Koukají na sebe. Pak indián namíří na kovboje prst. Kovboj zvedne ruce nad hlavu. Indián napřáhne ruku před sebe, dlaní k zemi a pohybuje s ní doprava. Kovboj zvedne obě ruce nad hlavu a natažené konce prstů nad hlavou spojí. Pak se rozejdou. Kovboj dojde domů a večer v saloonu vypráví a předvádí scénu: „Dneska jsem potkal indiána a on na mě: Jsi synem smrti! A já na něj: Ušetři mne! Indián na mě: Ujednáno! Tak já na něj: Odcházím domů.“ Indián se vrátí domů a večer u ohně vypráví a předvádí scénu: „Dneska jsem potkal kovboje a to vám byl hlupák. Já na něj: Kdo jsi? A on na mě: Králík! Já na něj: Prérijní? A on: Ne, skalní!“