Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jede cestovatel do Afriky se svou kočkou. Ta mu krátce po příjezdu uteče. Když kočka dojde do pouště, vidí, že jde směrem k ní levhart. Všude kolem ní jsou kosti, tak se rozhoduje, co udělá. Otočí se tedy zády, a když je levhart dost blízko, aby ji slyšel, kočka si říká: „To byl ale dobrý levhart, dala bych si ještě jednoho!“ Levhart se lekne a uteče. Všechno to viděla opice a šla levhartovi říci, co viděla s tím, že si z toho něco odnese. Když ten příběh levhartovi povyprávěla, rozzuřil se a ve zlosti opici řekl: „Opice, vlez mi na záda, já si jdu pro kočku!“ Kočka vidí, že se k ní blíží levhart s opicí na zádech. Přemýšlí, co udělá teď. Zase se k nim otočí zády, a když jsou dostatečně blízko, řekne: „Tak kde je ta opice, kterou jsem poslala pro dalšího levharta?“