Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Když hlemýžď přelezl silnici, srazila ho želva. Jakmile se probral v nemocnici, zeptali se ho, jak k té nehodě došlo. „Nevzpomínám si,“ odpověděl. „Seběhlo se to tak rychle.“
„Ukaž mi žákovskou knížku,“ říká tatínek Frantíkovi, když se syn vrátí ze školy. Frantík mu ji podá. Tatínek začne listovat a vidí: matematika – pět, zeměpis – pět. Bum, bác. Frantík dostane dva pohlavky. Tatínek listuje dál. Frantík dostal jedničku ze zpěvu. Prásk. A dostal od tatínka ještě jeden pohlavek. „A ten byl za co?“ ptá se Frantík uraženě. „Za to, že ti po dvou pětkách bylo ještě do zpěvu.“