Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Rodina pana Jonese se vrátila večer z divadla. V třicetipatrovém domě, kde bydleli, zjistili, že nejedou výtahy. Syn Jack navrhl: „Bydlíme v dvacátém patře, půjdeme po schodech a každý bude vykládat nějakou vymyšlenou humornou příhodu, aby nám to pěkně utíkalo.“ Vydali se tedy po schodech. Syn skončil v osmém patře. Dcera dopovídala v patnáctém. Maminka svou historku skončila v dvacátém. „A teď ty, táto,“ obrátila se rodina na otce. Zadýchaný tatínek prohledával kapsy a pak řekl: „To všechno nic nebylo, ale teď se určitě nasmějete. Já nechal klíče od bytu v autě.“