Komentář k Jak 4,1-10:
Na první pohled jednoduché. Čím rozhodněji se vzepřu zlu, tím víc se přiblížím Bohu. On, který mě má „žárlivě rád“, si mě nenechá ze své ruky vytrhnout.
Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na boty a říká: „Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“ Paní učitelka se také podívala a skutečně, boty byly obuty obráceně. Zachovala klid, znovu je sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká: „To ale nejsou moje botičky.“ Učitelka se kousla do jazyka a místo toho, aby se na něj obořila a s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: „To jsou botičky mého brášky. Maminka říkala, že je teď budu nosit já.“ Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: „Kde máš rukavičky?“ Chlapeček odpoví: „Rukavičky mám schované v botičkách.“