Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Muž zaslechl, jak soused na chodbě paneláku buší na dveře svého bytu a neustále volá: „Miláčku, otevři dveře! Pusť mě dovnitř!“ Když to trvalo asi pět minut, vyšel na chodbu a zeptal se: „Co se děje?“ „Zabouchl jsem si dveře a klíč je uvnitř,“ odpověděl soused. „Myslím, že se žena sprchuje a neslyší mě.“ Muž mu nabídl, aby si z jeho bytu zavolal manželce telefonem. Soused tedy vytočil číslo. „Zvoní to,“ řekl. „Otevře mi a pak budete mít klid.“ Přes zeď bylo slyšet, jak telefon ve vedlejším bytě zvoní. Když zazvonil asi podesáté, manželka souseda začala křičet: „Miláčku, zvedni ten telefon!“