Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Mistr na stavbě koukne z okna buňky a vidí dělníka Jardu, jak chodí sem a tam, nadzvedává plechy, kouká se všude do všech rohů a něco hledá. Přijde k němu a povídá: „Co hledáš?“ „Ale, takové ty dřevěné špalky 20 × 20 × 50 centimetrů, co přišly předevčírem.“ „No, ty by tu někde měly být, já ti je pomůžu najít.“ Tak tam chodí oba a hledají. Mezitím je už chvíli pozoruje hlavní architekt a je mu to divné, tak k nim přijde a ptá se, co tam dělají. „Ale, tady Jarda hledá takové ty špalky 20 × 20 × 50 centimetrů, co přišly předevčírem.“ Architekt se zamyslí a povídá: „Tak je nehledejte, já objednám další, asi už se spotřebovaly.“ A nato Jarda povídá: „Víte co, nechme to plavat. Já si sednu támhle na roury.“