Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Ředitel cirkusu chce zvednout návštěvnost, tak uspořádá konkurs na nová čísla. Hlásí se všemožní artisté a chytráci, ale všechno staré a známé kousky. Až ke konci se objeví jeden chlápek a tvrdí, že skočí z deseti metrů po hlavě na betonovou desku, jen tak. To se řediteli zdá zajímavé, tak chlápkovi nechá přinést kus betonu, aby to předvedl. Chlápek tedy vyleze na plošinu skoro u stropu a hupsne po hlavě dolů. Dole se sebere z té betonové desky a stojí před ředitelem, který nadšeně říká: „To se mi líbí, bereme vás.“ „Jo, ale já to neberu. Já skákal dneska poprvé a je to hrozná šlupka.“