Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Vyprávěl námořník přátelům o svých dobrodružstvích v Jižní Americe: „Co vám mám povídat? Bylo to strašné! Indiáni vpravo, Indiáni vlevo, Indiáni všude kolem nás... Kam se člověk podíval, všude Indiáni na lodích. Přirazili k naší Margaretě a už se houfem drali na palubu...“ „Hrome! Co jste dělali?“ „Už bylo pozdě. Nedalo se nic dělat a tak jsme od nich museli koupit pár výšivek, nějaké koberce, několik vyřezávaných nožů a masek.“