Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Nejbohatší muž ve městě si stěžuje farářovi: „Proč o mně každý říká, že jsem lakomec a držgrešle? Každému říkám, že až zemřu, polovinu svých peněz dám na kostel.“ Kněz přikývne: „To mi připomíná příběh o praseti a krávě. Farmář i jeho sousedé měli krávu velmi rádi, zatímco prase nebylo oblíbené ani trochu. Prase to nemůže pochopit, a tak se zeptá krávy: ‚Jak je možné, že tě všichni mají tak rádi, krávo? Lidé o tobě říkají, že jsi dobrá, protože jim dáváš každý den mléko, máslo a smetanu. Ale já jim dávám víc. Ze mě mají sádlo a šunku – úplně všechno zužitkují. A přesto já nejsem vůbec v oblibě, a ty ano. V čem to podle tebe vězí?‘ Kráva se podívá na prase a odpoví: ‚Možná v tom, že já dávám, i když jsem ještě naživu.‘„