Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Starosta obce se jde podívat, jak to vypadá v místní škole. Neohlášen kráčí po chodbě a vidí, že v rohu za dveřmi třídy stojí tři kluci. „Co tu děláte?“ uhodí na ně. „My jsme, prosím, na hanbě,“ špitne ten první. „A co jste provedli?“ První se chvíli ošívá, ale pak přizná: „Já jsem, prosím, vyhodil ze dveří mandarinku.“ „No, to je moc pěkné,“ rozzlobí se starosta. „A co ty?“ zeptá se druhého. „Já jsem, prosím, hodil mandarinku na zem,“ souká ze sebe kajícně druhý. Starosta ukáže prstem na třetího. „Ty jsi taky házel?“ „Ne,“ špitne ten třetí. „Mně kluci, prosím, říkají Mandarinka.“