Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Jeden kněz šel hrát golf. Vzal s sebou nosiče a přišli k první jamce. Kněz odpálil a vůbec se mu to nepovedlo. Prodrali se křovím, našli míček a kněz zkouší druhou ránu. Zase totálně vedle. Tak se prodrali z křoví ven, přešli trávník na druhou stranu a znovu. Když se ani na popáté kněz nedostal blíže než sto metrů k jamce, nosič už to nevydržel a ptá se kněze: „Otče, prosím vás, proč vůbec chodíte hrát golf?“ „To máš tak, synu, chtěl jsem se naučit trpělivosti a slyšel jsem, že u golfu se jí člověk naučí dobře.“ „To je pravda, ale musel byste být vaším nosičem.“