Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Muž stopuje u silnice za velmi tmavé noci, právě uprostřed bouře. Nikde žádné auto. Lije tak prudce, že vidí stěží pár metrů před sebe. Najednou zahlédne auto, jak míří k němu a zastavuje. Bez rozmyšlení do něj naskočí a zavře dveře – a vtom si uvědomí, že za volantem nikdo nesedí. Auto se dává pomalu do pohybu. Podívá se na cestu a vidí, že se blíží zatáčka. Ještě se nevzpamatoval z prvního šoku, když tu najednou, těsně před zatáčkou, se oknem protáhne ruka a zatočí volantem. Muž, strnulý hrůzou, sleduje, jak se ruka objevuje pokaždé, když se auto blíží k zatáčce. Nakonec celý vyděšený vyskočí ze strašidelného auta a bez ohlédnutí upaluje bouří až do nejbližšího města. Celý promočený, bledý a v šoku, viditelně otřesený, vejde do nejbližšího baru a požádá o velkou sklenici ledové vody. Potom, ještě se třesoucí hrůzou, začne každému v baru vyprávět o hrozném zážitku, který měl se strašidelným autem bez řidiče a tajemnou rukou, která se pořád objevovala. V baru všichni tiše naslouchají a z vyprávění jim začne běhat mráz po zádech. Vlasy jim začínají hrůzou vstávat na hlavě, když si uvědomí, že ten člověk určitě mluví pravdu, protože brečí a rozhodně není opilý. Asi o půl hodiny později do téhož baru vejdou dva muži a jeden řekne tomu druhému: „Hele, támhle je ten pitomec, co nám vlezl do auta, když jsme jej tlačili.“