Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Když hlemýžď přelezl silnici, srazila ho želva. Jakmile se probral v nemocnici, zeptali se ho, jak k té nehodě došlo. „Nevzpomínám si,“ odpověděl. „Seběhlo se to tak rychle.“
„Ukaž mi žákovskou knížku,“ říká tatínek Frantíkovi, když se syn vrátí ze školy. Frantík mu ji podá. Tatínek začne listovat a vidí: matematika – pět, zeměpis – pět. Bum, bác. Frantík dostane dva pohlavky. Tatínek listuje dál. Frantík dostal jedničku ze zpěvu. Prásk. A dostal od tatínka ještě jeden pohlavek. „A ten byl za co?“ ptá se Frantík uraženě. „Za to, že ti po dvou pětkách bylo ještě do zpěvu.“