Sk 1,15-17.20-26; Žalm 103; 1 Jan 4,11-16 Jan 17,11b-19
Jan zachytil Ježíšovu modlitbu za učedníky na závěr poslední večeře. Všimněme si, že neusiluje o to, aby následovníci byli „uchráněni“ světa, ve kterém žijí, ale od Zlého. Svět a ďábel není totéž! Lze tedy žít posvěceni pravdou v tomto světě. Ale je k tomu třeba milost Ducha svatého. Boží pomoc a podpora nesou člověka, aby nespoléhal jen na své síly, peníze, strategie. V tomto smyslu nejsou učedníci „světští“, tedy ze světa, kde to je tak obvyklé. Ježíš se vydává na cestu kříže jen proto, abychom my mohli žít v pravdě, osvobozeni od nadvlády Zla.
Letí velké dopravní letadlo. Kapitán se připravuje na přistání. Z kontrolní věže dostává povolení a pilot zahajuje přistávací manévr. Co však nevidí: „To snad ne! Jak to, že ta dráha je tak krátká? Na takhle krátké dráze s tímhle érem nepřistanu!“ Nedá se ale už nic dělat a musí se o přistání pokusit. Cestující dostanou příkaz zaujmout bezpečnostní polohu. Kapitán se opatrně přibližuje nad samý začátek runwaye, aby využil co možná nejdelší dráhu. Sotva se kola dotkla betonu, kapitán začíná brzdit, co mu síly stačí. Pot mu jen teče po čele. Už jen padesát metrů do konce dráhy. Už jen dvacet metrů do konce dráhy! Už je na samém okraji. Uf. Brzdy jsou žhavé. Na poslední pídi letadlo zastavilo. Kapitán vystoupí ven, oddychne si a rozhlédne se kolem letadla: „Tedy ta přistávací dráha je proklatě krátká, ale jak je široká!“