Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Velká dřevařská společnost podala inzerát, že hledá zdatného dřevorubce. Hned druhý den se přede dveřmi objevil malý hubený mužík se sekyrou. Vedoucí si ho prohlédl od hlavy k patě a řekl mu, ať odejde. „Jen mi dejte šanci, ať vidíte, co dokážu,“ povídá hubený mužík. „Dobře, vidíte tu obrovskou borovici?“ povídá vedoucí. „Vezměte si sekyru a běžte ji porazit.“ Mužík zamíří ke stromu, za pět minut je zpátky a znovu klepe na dveře. „Už jsem ten strom porazil,“ povídá. Vedoucí nemůže uvěřit svým očím: „Kde jste se tohle naučil?“ „V Saharském pralese,“ na to mužík. „Myslíte v Saharské poušti?“ Mužík se zasměje a povídá: „Jo, jasně, tak se tomu teď říká!“