Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Američan přijde v Praze do prodejny tabáku a ve dveřích bodře zahlaholí: „Do you speak English?“ Zaskočený prodavač zakoktá: „Nou... Vlastně... Jés... Litl...“ Cizinec potěšen prodavačovou odpovědí zvedne paži, ukáže na regál a praví: „Marlboro.“
V malém obchodě na venkově byla na dveřích veliká, výrazná cedule: Pozor, pes! Muž, co vešel opatrně dovnitř, kouká, na zemi u pultu leží unaveně vypadající starý baset a spí. „Je to ten pes, na kterého si mají lidi dát pozor?“ „Jo, to je on.“ „No, nevypadá, že by mohl být nějak nebezpečný. Můžete mi říct, proč jste tam dal tu ceduli?“ „Dokud tam ta cedule nebyla, lidi o něj zakopávali.“