Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Potkali se dva kamarádi. „Člověče, poslouchej, co se mi dneska stalo. Ráno jsem byl v pekařství. Zdržel jsem se tam asi pět minut. Když jsem vyšel ven, stála u auta policistka a zrovna vypisovala pokutu. Tak jsem šel k ní a povídám jí: Ale no tak, přece se nic tak zlého nestalo? Ignorovala mě a psala dál. Tak jsem ji nazval zlou policistkou. Podívala se na mě a začala vypisovat druhou pokutu za špatné pneumatiky. Tak jsem se jí zeptal, jestli nemá nic jiného na práci. Začala psát třetí pokutu za rozbité světlo. Tak to šlo dvacet minut… Čím víc jsem jí nadával, tím víc pokut z toho bylo.“ „Tos teda, kamaráde, nezvládl.“ „Mně to bylo jedno.“ „Jak to?“ „Já tam byl pěšky!“