Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Přijde pán ke krejčímu vyzkoušet na zakázku objednaný oblek a první, čeho si všimne, jsou příliš dlouhé rukávy. „Žádný problém,“ říká krejčí, „jen dejte ruce před sebe a ohněte je v lokti. Vidíte, už je to v pořádku.“ „Ale koukněte, límec mi sahá až po uši!“ „Dobře, jen trochu ohněte záda, ještě kousek, tak, to je ono.“ „Ale šlapu si na konce kalhot!“ „Stačí, když malinko ohnete kolena, tím se to srovná. A je to! Koukněte se do zrcadla, ten oblek vám padne jako ulitý!“ Pán tedy odchází, zkroucený jako preclík. Na ulici projde kolem lavičky, na které sedí dvě ženy. Jedna říká: „Podívej, chudák támhleten pán.“ „Jo, ale koukni, jaký má nádherně vypasovaný oblek!“