Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Dva chlapíci pracují pro město. Jeden vykopává díry a ten druhý jde za ním a díry zasypává. Oba muži pracují velmi usilovně. Jeden kope, druhý zasypává. Kolemjdoucí je sleduje z chodníku a diví se tomu, jak ti dva dřou a nedokáže pochopit, co to dělají. Nakonec na ně zavolá. Tomu, co kope díru, povídá: „Vidím, jak se s tím dřete, ale co to děláte? Vyhloubíte díru a váš kolega přijde a zase ji zasype!“ „Nojo, asi to vypadá divně, ale ten co sází stromy, je dneska nemocný.“