Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
V jednom krámku se zeleninou na malém městě se stále poflakoval pomocník prodavače – na první pohled prostoduchý chlapec. Dokonce tak prostoduchý, že ostatní chlapci z ulice si z něj pořád dělali legraci. Vždycky mu dávali vybrat mezi pětikorunou a dvacetikorunou a on si vždycky vzal pětikorunu. Kluci říkali, že proto, že je zářivější. Zelinář si toho jednou všiml, vzal si chlapce stranou a povídá: „Podívej, hochu, oni si z tebe dělají legraci. Myslí si, že nevíš, že dvacetikoruna má větší hodnotu. Proč si vždycky bereš pětikorunu? Jen proto, že se více leskne?“ „No, kdybych si vzal dvacetikorunu, přestali by to dělat.“