Pojem Nejsvětější Trojice nastiňuje více míst Nového zákona, jako např. závěr dnešního evangelia. Zvláště v Janově evangeliu vidíme, že pojem Trojice odvozujeme z popisovaných vazeb mezi Otcem, Synem a Duchem. Z toho plyne, že základní vlastnost Boha je vztah. Bůh žije z nekonečně milujícího vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, resp. jejich společného sdílení Ducha svatého. Bůh Otec nikdy nepřestal naprosto milovat Syna a také Syn nikdy nepřestal milovat Otce. Je třeba se vzdát pokřivených teorií, kde Ježíš smiřuje člověka s Otcem tím, že si na něm Bůh Otec vylije hněv za hříšné lidstvo. Opak je pravdou. Otec miluje Syna tak, že by pro něj udělal cokoli, a podobě i Syn. A právě Bůh Syn se pro lásku k Otci stává člověkem. A Bůh Otec s nesmírnou bolestí připustil, že milovaný Syn se vydal na cestu záchrany člověka za cenu sebeobětování. Tato bolest Otce je jeho oběť, dar člověku. Ale právě pro vzájemnou lásku Otce a Syna žádná smrt nemůže přerušit vztah proudící mezi osobami Trojice. A do tohoto místa žáru lásky je nyní pozván každý člověk, který přijal Krista.
Misionář jde Grónskem a potká dva Eskymáky, kteří táhnou uloveného tuleně od moře. Dívá se, jak se s ním pachtí, pak mu to nedá a zeptá se jich: „Proč toho tuleně táhnete za nohy? Vždyť vám to jde proti srsti určitě špatně. Zkuste ho vzít za hlavu, po srsti vám to bude lépe klouzat.“ Eskymáci ho poslechnou a vezmou tuleně za hlavu. Táhnou, táhnou, po chvíli se jeden z nich otočí na druhého a říká: „Poslyš, ten misionář asi vážně bude chytrý člověk. Ono nám to jde opravdu mnohem líp.“ „Líp?!“ vyprskne druhý. „Vždyť se podívej, vracíme se k moři!“