Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Mladý potomek vévodského rodu se pokouší stát se námořním důstojníkem. Při jedné plavbě dostane za úkol vypočítat na širém oceáně polohu lodi. Když odevzdá svůj výpočet zkoušejícímu, obrátí se korvetní kapitán ke skupině aspirantů a řekne: „Smekněte, pánové!“ Všichni hned uposlechnou, ale přece jen se dívají na kapitána tázavě. Ten jim svůj rozkaz vzápětí vysvětlí: „Podle výpočtů tohoto pána totiž právě proplouváme westminsterskou katedrálou.“