Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Španělský šlechtic cestoval po českých krajích. Obzvlášť si zamiloval český venkov a jeho hrady a zámky. Jednou večer, už za tmy, dorazil k venkovskému hostinci a zabušil na dveře. Tloukl skoro čtvrt hodiny, než se zevnitř ozvalo: „Kdo je tam?“ „Tady Don Juan Rodrigo Fernando Calatrova di Compostella,“ představil se Španěl celým svým jménem. „Tak to musíte jinam, když je vás tolik. Já mám volné jen jedno místo,“ houkl hostinský a šel spát.