Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Pan farář během jednoho kázání mluví ohnivě o pekle, o věčném zavržení a strašlivém utrpení, které čeká na hříšníky v jeho farnosti. Po mši jsou lidé celí zaražení a vyprávějí si o farářově kázání. Jenom jeden muž se neustále usmívá, a zdá se, že mu strach z pekla nic neříká. „Pane, vy se nebojíte pekla a pekelných plamenů? Copak jste neslyšel, co kněz říkal?“ „Slyšel,“ povídá onen muž, „ale já nejsem z této farnosti!“