Sk 2,1-11; Žalm 104; 1 Kor 12,3b-7.12-13 Jan 20,19-23
Duch svatý je třetí osobou Nejsvětější Trojice. Propojuje, provazuje, bytostně spojuje Boha Otce s Bohem Synem. Snad si lze představit dvojici lidí, kteří sdílí vzájemně lásku, ale v Bohu je touto vzájemnou láskou někdo! Proto je toto proudění lásky absolutní. Nejde o emoce, ale o žár srdce obdarovávající druhého. Boží láska není destruktivní, ale obohacující. Otec se Synem vzájemně sdílejí Ducha svatého. Proto je Duch svatý nejvyšším znamením, dárcem, tvůrcem jakéhokoli živého vztahu. Je „vydechovaným“ životem, je zdrojem stvoření, je pravou moudrostí. Duch svatý je dán i nám, protože jedině v jeho moci můžeme Bohu odpovědět na jeho pozvání. Není to pouhá teorie, Bůh nabízí svého Ducha každému, kdo přijal Ježíše. A kdo je připraven žít z Ducha, zakusí Boží vedení, Boží sílu i pokoj.
Dva muži byli lovit jeleny. Povedlo se jim zastřelit jednoho opravdu velkého. Tak ho každý chytli za jednu zadní nohu a táhli jej lesem směrem k autu. Potkal je hajný, a když zjistil, že mají lovecká povolení v pořádku, řekl: „Jestli se neurazíte, poradím vám. Bude se vám ten jelen líp táhnout, když ho místo za nohy vezmete za parohy.“ Ti dva si řekli, že hajný asi ví, o čem mluví, tak každý chytil za jeden paroh, a opravdu to bylo o mnoho snazší. „Hajný měl pravdu, takhle to jde daleko líp,“ říká jeden. „No jo, ale vzdalujeme se od auta!“
Pán si v tramvaji stěžuje sousedovi: „Ta dnešní mládež je ale nevychovaná.“ „Proč, vždyť vás pustili sednout?“ „To jo, ale manželka stojí!“